Když se jednomu zasteskne v Japonsku po českém jídle, nemusí zoufat, že prakticky na nic takového nenarazí. Skoročeským něčím ho zachrání Poláci.

Neviditelný pesNejen suši živ jest Japonec. Vliv geograficky i kulturně blízkých zemí i turistické zkušenosti se podepisují i do jeho jídelníčku. Na čínskou restauraci, připravující krajové speciality, či všeobecně čínské cokoliv, narazíte všude. Z korejské kuchyně v Japonsku zdomácnělo kaloricky i cholesterolově vydatné grilování dobře prorostlého vepřového či hovězího, které vydatnou měrou přispívá k zakulacování japonské populace. Vietnamská kuchyně, reprezentující po Číňanech a Korejcích třetí nejpočetnější menšinu, si zatím své místo pod japonským sluncem hledá. Korejským kaloriím zdatně konkurují konzumační řetězce importované z Ameriky; provozovny husté sítě hamburgeráren a smažíren kuřat jsou oblíbeným cílem japonských rodin. Cílem, který si zpravidla vydupou utěšeně tloustnoucí dětičky. Mezi evropskými zaujímají prvenství restaurace italské. Bylo mi vysvětleno, že důvodem je lehkost italských jídel srovnatelná s japonskou. To však již přestává platit, protože do jídelních lístků japonských ristorantů a trattorií v posledních letech pronikají steaky a burgery s italskou tváří a podobné pokrmy velké kalorické ráže. Hlavní jídelní peloton uzavírají restaurace indické a thajské.

Co milovníci české kuchyně? Přijdou si na své? Poptávka by určitě byla - ve více než 250 českých pobočkách japonských firem už za zhruba dvacet let prorotovaly tisíce managerů a techniků. Řada z nich si chuť českých jídel tu a tam připomněla. Možnost objednat si je však podle všeho nedostačující. Během svého japonského pobytu jsem z dálky pozoroval vzestup a posléze strmý pád tří českých restaurací, další dvě v Tokiu a několik i mimo něj existují. Důvod nízké penetrace podniků s českým jídlem podle mě nespočívá v chuti, ale ve stylu. Japonec i našinec očekává českou hospodu, avšak dostane se mu na Hochklasse si hrajícího restaurantu téměř francouzských parametrů - jídlo je podávané na metrových talířích, uprostřed nichž se krčí nazdobený kousek masa dekorativně pošprycaný omáčkovou mřížkou. Oblíbené bramboráčky se takřka vyvažují zlatem.

Neslavně to vypadá i s nabídkou v prodejnách, a to i v těch, které oplývají poměrně širokým sortimentem dovážených potravin. V mnou oblíbeném řetězci Gjómu Super, který připomíná naše Makro, suverénně vedou potraviny polské - zřejmě jde o zboží, které bylo odmítnuto náročným českým zákazníkem... Tavené sýry, kysané zelí a hlavně nakládané okurky, chutí velmi podobné do věčných lovišť odšedších znojemských. Sušené ovoce, mezi nimž mě zaujaly datle. Zeměpis mi napovídá, že Polsko leží zatím poněkud severně na to, aby se tam datlovníku dařilo. Podíval jsem se tedy na odvrácenou stranu sáčku a zjistil, že polský výrobek má svůj původ v íránské sklizni. Trump by se měl předtím, než svému spojenci pošle do stejnojmenných kasáren své hochy, podívat, jestli se nejedná o porušení embarga. Ale to se snad na datle zatím nevztahuje. Ve vedlejším regále lze sáhnout po lotyšských sardinkách, o kus dále po bulharském medu. A mezi tím vším se tiše vznáší české prd. Aspoň mé rodné Polabí by se mohlo pochlapit a začít konkurovat svým velkopardubickým materiálem zde oblíbené polské konině, kterou japonští labužníci s oblibou pojídají po plátcích syrovou.

Bulharský med jsem poprvé zahlédl ve velkoryse pojaté expozici této země na mezinárodním veletrhu Foodex, který často slouží jako vstupní brána zahraničních potravin. "Jen se snažte, kluci bulharští", pomyslel jsem si tehdy s notnou dávkou skepse. Kluci se zřejmě snažili, protože po několika málo letech, milí čeští včelaři, na japonský trh skutečně pronikli. Foodexu se s rok od roku rostoucí metráží a vládní podporou účastní i české firmy, bohužel pouze výrobci chlastu. Jiné firmy o vývoz do Japonska nestojí? Nebo je problém v tom, že výrobci potravin v Česku už vlastně skoro nejsou čeští? Mantra našeho velvyslanectví zní "business především". Po Japonsku běhají čeští průmysloví a obchodní komorníci. Obchodní firmy s českými kořeny jsou tu také. Zázemí tu tedy je. Avšak jedinou českou poživatinou, na kterou hlavně v předvánočním období zatím narážím, je čokoláda jistého královédvorského výrobce, kterou má na pultech výhradně obchodní řetězec Kaldi. Což není příliš. A tak si při občasném pojídání vlastnoručně připraveného knedla polského zela vepřa alespoň zazpívám "Jeszcze Czechy, Morawy i Śląsk nie zginęły".

prochazeni-zaludkem-01a
Polské nakládané okurky a jejich řezy
prochazeni-zaludkem-02a
Kysané zelí je vpravo, vlevo je spíš sterilované.
prochazeni-zaludkem-03a
Polský tavený sýr
prochazeni-zaludkem-04a
Íránské datle s polskou tváří
prochazeni-zaludkem-05a
Polská konina
prochazeni-zaludkem-06a
Pozdrav bulharských včelařů
Previous Next Play Pause
1 2 3 4 5 6

Komentáře

Share on Myspace