Nejbizarnější hry? V minulém povídání jsem se pokusil shrnout, co předcházelo letošnímu konání loňské olympiády. Převážná část japonské veřejnosti i korporátního sektoru byla proti. I díky Bachovu absolutismu se však hry nakonec konaly; jinak by Japonsko muselo MOV zaplatit pokutu, vypadl by tučný příjem z poplatků za vysílací práva atp., což by zápornou bilanci ještě více prohloubilo.
Zahájení, konkrétně zapálení olympijského ohně, proběhlo velmi netradičně. Doposud tato čest náležela zasloužilým olympionikům, jejichž hruď zdobila úctyhodná řada medailí a tvář pletence vrásek. Letos olympijský oheň zapálila sportovkyně stojící na vrcholku své kariéry, třiadvacetiletá tenistka Naomi Ósaka, pocházející z lože haitského otce a japonské matky, která se sice narodila ve městě Ósaka (sic!), ale nikdy ve své rodné zemi nežila a japonsky prakticky neumí.
Slavnostní zahájení proběhlo bez přítomnosti veřejnosti. Absence ovací způsobila, že do zvukové kulisy ceremoniálu pronikaly hlasy Japonců protestujících vně olympijského areálu proti konání her. Před prakticky prázdným hledištěm proběhla i většina sportovních zápolení i ceremoniál závěrečný. Nejskalnější sportovní fanoušci však našli tu a tam místa, odkud mohli své idoly podporovat. S rouškami i bez roušek.
Hry, které Tokio uspořádalo v roce 1964, po sobě nechalo dva výrazné pomníky. Tím známějším je rychlovlak Šinkansen, jehož trať je průběžně rozšiřována. Druhým pomníkem je Budókan – svatostánek japonských bojových umění zároveň sloužící jako koncertní hala. Jako první skupina tu v roce 1966 odehráli sérii koncertů Beatles, svou mezinárodní labutí píseň zde zapěla švédská ABBA. Albový titul Live in Budokan patří k diskografické chloubě mnoha hvězd rocku a popu. Celkově lze Olympiádu 1964 chápat jako oslavu dovršení obnovy válkou poničené země a přechod na vpravdě explozívní hlavně průmyslový rozvoj.
Letošní olympiáda už se pomalu stává součástí historie. Co po sobě zanechala? Jižák připomínající olympijskou vesnici a velmi tuctový stadion nelze dost dobře za archtektonický pomník považovat. Žádný technologický zázrak se nekonal, přestože jsem kdysi dávno doufal ve spuštění maglevu alespoň mezi Tokiem a Nagoyou, přestože o světovou premiéru by se tentokrát nejednalo.
Ekonomická bilance olympiády není ještě uzavřena, avšak původní rozpočet lehce přesahující optimistických 7 miliard dolarů dosáhl již v roce 2019 výše 28 miliard. Na příjmové stránce určitě představují významnou položku poplatky za vysílací práva, ovšem výpadek v položce vstupné způsobený absencí jak domácích, tak především zahraničních návštěvníku, bude představovat výraznou díru v celkové bilanci pořadatelů.
Zastavený příliv sportovních turistů bude mít navíc nepříznivý sekundární dopad do sféry služeb, která se potýká s výpadky příjmu od vyhlášení prvního nouzového stavu v Tokiu a okolí v loňském roce. Jde především o neuskutečněné tržby v sektoru služeb ubytovacích a stravovacích, dále u provozovatelů turistických atrakcí a kulturních zařízení, v dopravě, v obchodech se suvenýry atd. atp. Suvenýráři ovšem mají k dispozici online shopy.
Terciální negativní dopad vidím v oblasti společenské: Japonsko se dodnes nezbavilo komplexu šimaguni (ostrovní země) neboli jistého izolacionismu hraničícího s ostychem, který je daný geografickou, politickou, kulturní i společenskou odloučeností často schovávanou pod pojem homogenita. Co nejčastější mezinárodní interakci potřebuje japonská společnost jako sůl.
Japonsko si určitě zasloužilo dostat a zároveň dát světu plnokrevnou verzi her. Jeho obyvatelé jsou proslulí svou pohostinností a pro nás až neskutečnou zodpovědností a touhou odvést co nejlepší výsledek. Takže měl svět nakonec možná kliku, že se hry v této kovidem pokřivené době konaly právě v této spolehlivé zemi. Proto se sluší vyseknout organizátorům a armádě neviditelných dobrovolníků poklonu za to, jak toto víceméně nechtěné dítě nakonec zdárně vypiplali.
Odměnou Japonsku budiž historicky rekordní počet zlatých medailí, který pomohl nahlodat původně značný odpor, a to ve smyslu římského hesla Chléb a hry. Chleba (či spíše pomyslné rýže) podle všeho ubylo, protože zhoršení své ekonomické situace v uplynulém roce přiznaly dvě třetiny dotázaných Japonců. Dostali tudíž aspoň hry, přestože na rozdíl od římského nebyl japonský císař Naruhito z jejich konání ani trochu šťastný, jak se dalo vyčíst z jeho zahajovacího projevu.
Žádná akce takovéhoto rozměru se nemůže vymanit z otěží doby, ve které se odehrává. A mezinárodní klima se příslušně podepsalo i zde. Hry jsou čím dám tím více zpolitizované; obětí politikaření se staly názvy některých účastníků. Ponechme stranou trestný název ruské reprezentace. Bývalá Bývalá jugoslávská republika Makedonie se stala Severní Makedonií. Tchajwanští sportovci soutěžili pod hlavičkou Chinese Taipei, což je lexikálně (nikoliv politicky) to samé, jako kdyby naši sportovci pochodovali pod vlajkou Česká Praha. Rudá čínská ruka holt dosáhne daleko...
Genderismus se na hrách podepisuje stále intenzivněji, za úspěch někteří lidé považují i historicky nejvyšší počet sportovců, sportovkyň a sportovčat, hlásících se k té či oné sexuální či jiné orientaci či menšině. Hranice mezi oběma pohlavími, ke kterým je zatím možné se přihlásit se postupně stává rozmazanější, o čemž svědčí povolení transgenderové novozélandské vzpěračce zápolit s rodilými ženami. Anything matters.
Příští olympiáda se má konat v Paříži. Do zahájení zbývají tři roky. Za tu dobu se s námi koronavirus snad skamarádí a bude s námi vesele koexistovat jako běžné chřipečky. Mezitím se ovšem dosti značně změní demografický profil Francie i jejího hlavního města, a to v neprospěch starousedlíků. Doufám, že chystaná olympiáda nebude zneužita jako platforma pro krvavé zviditelnění té či oné nátlakové skupiny. Mnichov 1972 varuje.
Dnešní dosti pesimistické povídání o olympijském hraní zkusím ukončit optimisticky, a to parafrází textu jedné písně Jarka Nohavici: Dokud se hraje, ještě se neumřelo...
