Japanorama 2022

Jak jsem předznamenal minule, začátek závěrečného dílu věnuji osobě nejdélesloužícího premiéra, Šinzó Abemu. Do čela liberálně demokratické strany a tím i do premiérského křesla byl zvolen dvakrát. Poprvé ve funkci strávil přesně rok, podruhé téměř osm let. V obou případech zakončil své účinkování ze zdravotních důvodů, údajně trpí ulcerózní kolitidou. Každopádně oběma jeho odchodům předcházely problémy, ba i skandály.

V minulém povídání jsem se pokusil shrnout novější dějiny Japonska, konkrétně období, kdy se poválečný růst neúprosně zastavil a nastala dlouhodobá stagnace. K prasknutí ekonomické bubliny počátkem devadesátek, které zbrzdění ekonomiky předcházelo, došlo prakticky ve stejné době, kdy jsem do Japonska dorazil. Ovšem žádném případě tento zlom v ekonomickém vývoji na sebe neberu. V té době jsem toho totiž o hostitelské zemi nic moc nevěděl.

Po bouřlivém poválečném rozvoji válkou značně poničené Japonsko doslova vstalo z popela a během nějakých dvaceti let se stalo druhou nejsilnější. K uvolnění potenciálu země pomohla podobně jako Německu prohraná druhá světová válka a Amerikou naoktrojovaná nadčasová ústava, která ve své původní podobě funguje dodnes, přestože hlasy volající po její revizi sílí jak na levém (zrušit císařství), tak i na pravém (posílit armádu) křídle politického spektra.

My dříve narození jsme to zažili na vlastní kůži – socialistickou demokracii, coby vyšší formu demokracie bezpřívlastkové. Jaký je mezi nimi rozdíl? Stejný, jako je mezi kazajkou a svěrací kazajkou. Tento vtip podle všeho nezná ani nový premiér vzešlý z nedávných vnitrostranických voleb – Fumio Kišida. Muž delegovaný spíše středovou než jestřábí frakcí vítězné strany, zocelený účastí v několika kabinetech, známý především jako šéf diplomacie Abeho vlády.