V tokijské Ameyoko se vedle japonských ryb a sladkostí objevují jídla, koření a tváře z celého světa. Podobně pestrá je i skupina více než čtyř milionů cizinců v Japonsku. Proč ale jedno slovo stále spojuje návštěvníky s lidmi, kteří jsou tu doma?
Když jsem v lednu 1991 přišel do Japonska, všímal jsem si věcí, které se dají vyfotit: přesných vlaků, automatů a obsluhy, která se ukloní i nad kelímkem kávy. Země působila skoro dokonale. Po několika letech ale člověk začne objevovat Japonsko, které na pohlednicích není.
Zjistí, že vedle psaných pravidel existuje mnohem obsáhlejší příručka, kterou nikdo nevydal. Kdy promluvit, jak odmítnout bez slova „ne“ a kdy už je čas odejít, přestože to nikdo neřekl nahlas. Naučí se číst vzduch, tedy kúki wo yomu. A pochopí, že ticho nemusí znamenat rozpaky; může být ohleduplností i odpovědí, kterou si musí domyslet.
Po čase zmizí i exotika. Japonsko už nejsou jen chrámy, sakury a suši. Je to známá pokladní v supermarketu, soused, který ráno zametá před domem, termín svozu nehořlavého odpadu a zvuk místního festivalu, který se každý rok vrací. Člověk už v Japonsku ne jenom bydlí. Je tu doma.
Jenže právě tehdy přichází zvláštní rozpor. Já vím, že jsem doma, ale část okolí ve mně pořád vidí návštěvníka. Někdo na mě začne mluvit pomalou angličtinou. Jiný se zeptá, kdy se vrátím domů. Ne vždy je v tom nepřátelství. Často je to zvědavost nebo jen společenská fráze. Nepříjemné to začne být ve chvíli, kdy odpověď „žiju tady“ zní jako nedorozumění.
Na konci roku 2025 žilo v Japonsku přes 4,1 milionu zahraničních rezidentů, vůbec poprvé více než čtyři miliony. Stát zároveň zařadil přijímání cizinců a „spořádané a harmonické soužití“ mezi hlavní otázky. Japonsko potřebuje pracovníky, studenty, pečovatele, odborníky i lidi, kteří tu založí rodinu. Jenže jedna statistická kolonka pořád spojuje nově příchozího zaměstnance, dlouhodobého rezidenta, člověka s trvalým pobytem i někoho, kdo se v Japonsku narodil, ale nemá japonské občanství.
Vládní průzkum zveřejněný letos navíc ukázal, že diskriminaci uvedla téměř polovina zahraničních respondentů. Neznamená to, že každý cizinec prožívá Japonsko stejně nebo že každá neobratná otázka je diskriminací. Znamená to ale, že problém nelze odbýt jako přecitlivělost několika jednotlivců.
V době rekordního turismu se rozdíly ještě snadněji zastřou. Turista s kufrem nebo ruksakem, pracovník, který přijel na tři roky, i člověk, který tu tři desetiletí platí daně, vychovává děti a zná svou čtvrť lépe než leckterý nově přistěhovaný Japonec, mohou být pro okolí prostě cizinci. Jedno slovo, jeden obličej, jedna domněnka.
Nevadí mi, že jsem podle původu cizinec. Vadí mi, když se z původu stane celý životopis a obličej přebije jazyk, chování, vztahy i skutečnost, že člověk už dávno není na návštěvě. Ameyoko po válce začínalo jako černý trh. Dnes je to kus Tokia, kde se svět stal součástí místní každodennosti. Dlouhodobí cizinci nežijí na žádném černém trhu obyvatel. Občas ale zůstávají v šedé zóně příslušnosti: pro běžný život jsou dávno uvnitř, v představách části společnosti pořád stojí před vchodem.
Možná tedy nestačí, že člověk určité místo přijme za svůj domov. Otázkou je, jak dlouho ještě musí před očima okolí obnovovat povolení, aby v něm směl být doma.
Tady je ale fér připustit k názoru i druhou stranu. Délka pobytu sama o sobě není žádný diplom slušnosti. Člověk může v zemi žít třicet let a chovat se bezohledně. Trvalý pobyt není odpustek a ani roky strávené v Japonsku nikoho nezbavují povinnosti respektovat pravidla. Kdo je poruší, má nést odpovědnost podle toho, co udělal – stejně cizinec jako Japonec. Posuzovat konkrétní chování je férové. Posuzovat člověka předem podle obličeje je pohodlná zkratka.
A ještě složitější je to u dětí z rodin s různými kořeny. Ty by nad sebou neměly mít důvod nějakého „dokazování“; ty se tady jednoduše narodily. Když se jim říká háfu (z anglického half), někomu to nevadí, jiný v tom slyší, že je jen půl člověka. Jenže člověk z rodiny s různými kořeny není poloviční. Může mít dvě kulturní zkušenosti, ale pořád je celý.
Co tedy má rozhodovat o příslušnosti – pas, délka pobytu, chování, nebo vlastní pocit domova? Pas určuje občanství a pobytový status právo zde žít. Domov ale vytvářejí každodenní život, vzpomínky a vztahy. Ptát se, odkud člověk pochází, nemusí být zlým úmyslem. Problém začíná, když očekávaná odpověď nesmí znít „odsud“.
Japonsko už umí více než čtyři miliony cizinců spočítat. Zralost společnosti se ale ukáže, až je přestane považovat za čtyři miliony stejných lidí – a začne vidět návštěvníky, sousedy, rodiče, spolupracovníky ale i lidi, kteří tu jsou dlouho dlouho doma.
Poznámka
Japonsko je pro mě od roku 1991 domovem. Tuhle glosu nepíšu proto, abych zpochybňoval právo Japonska určovat pravidla pro pobyt cizinců. Jde mi o něco obyčejnějšího: aby (zatím) většinová společnost dokázala rozlišovat mezi návštěvou a skutečným životem v zemi i v běžném pohledu na člověka.